Fideikomis
Fideikomis je právní institut antického Římského práva, který byl prakticky používán již od 5. století př. n. l. Jeho latinský název fideicommissum (od fidei committo, tedy „důvěře svěřuji“) sám napovídá, že se jednalo o zpočátku neformální nástroj, kterým zůstavitel s důvěrou svěřil vybranému dědici svůj majetek nebo jeho část s tím, aby tento svěřený majetek po splnění určitých podmínek nebo v určitém čase předal třetí osobě. Tento instrument umožňoval převod majetku a nakládání s ním zcela podle jeho vůle a to i na osoby, které nebyly způsobilé dědit podle ius civile. Zůstavitelbyl však plně závislý na tom, zda dědic důvěru v něj svěřenou naplní.
Fideikomis byl jednoduše ustaven tím, že zůstavitel ve své závěti pověřil určitého dědice a vyjádřil přání, aby přesně popsaný majetek po smrti zůstavitele vyčleněně spravoval a užíval určitým způsobem a aby ho po splnění nějaké podmínky či po nějakém čase v nerozdělené podobě předal další osobě. Tímto však nebyl vytvořen žádný právní závazek a dědic nebyl pod žádným právním tlakem, aby přání zůstavitele skutečně splnil. Vše bylo zpočátku postaveno na osobní důvěře mezi dvěma aktéry, tedy zůstavitelem a dědicem a efektivnost fungování celého institutu se odvíjela na základě víry zůstavitele ve spolehlivost a morální kvalitu vybraného dědice, který měl po jeho smrti naplnit jeho přání a fideikomis uvést do života.
Fideikomis tedy nebyl součástí tehdejšího právního systému ius civile a tudíž tím nebyl ani svázán četnými omezeními jako dědictví a legáta. U fideikomisu šlo pouze o neformální ústní čí písemnou prosbu, aby dědic (heres fiduciaris neboli fiduciář nebo taky svěřenský správce) splnil nějaké přání ve prospěch třetí osoby (fideicommissarius, neboli fideikomisář). Podstatné zde je, že fidekomisářem přitom mohla být i osoba, která podle civilního práva nebyla způsobilá dědit po římském občanovi.
Hlavními důvody vzniku a dalšího rozvoje institutu fideikomis tedy bylo jednak to, že fideikomis umožnil převést majetek i na osoby nezpůsobilé dědit podle ius civile a dále, že jeho zřízení bylo velmi snadné a bez složitých formálních požadavků.
Až císař Augustus později zavedl určitou vymahatelnost vůle zakladatele fideikomisu cestou konzula, jehož později nahradil prétor, a tím se jeho užití dále rozšířilo. Vývoj římského fideikomisu byl završen v 6. století n. l., kdy východořímský císař Justinián zahrnul fideikomis do Corpus Iuris Civilis a tím se tento institut stal součástí civilního práva a byl plně vymahatelný běžnými postupy, ale současně si uchoval své hlavní výhody.
Justiniánova úprava fideikomisu, fideikomisární substituce a z ní vycházející rodinný fideikomis se potom ve středověku stal základem pro úpravu majetkových poměrů zejména šlechtických rodin v různých evropských zemích a umožňoval jim udržení jejich rodového majetku v celistvosti při předávání následujícím generacím. Od římského fideikomisu odvozený španělský majorát již v 11. století vznikl v Kastilii a později se rozšířil do většiny zemí kontinentální Evropy. Díky znalosti římského práva se zejména působením církve a jejích institucí se fideikomis už ve středověku dostal i do anglosaského prostředí.
