Historický vývoj a srovnání institutů
Bude-li se dnešní právník v některé z jurisdikcí západního světa zabývat požadavkem klienta na zajištění mezigeneračního přenosu majetku či uchování jeho celistvosti, tak je velmi pravděpodobné, že bude pracovat s různými podobami institutu svěřenství v kontinentálním právu nebo s některou verzí trustu v anglosaské oblasti.
Tyto instituty používané pro správu majetku prakticky po celém světě, které již od středověku postupně vyvíjely v různých historických souvislostech na evropském kontinentě i na Britských ostrovech, mají své kořeny v původním institutu římského fideikomisu, jehož základní principy přetrvaly i přes pohnuté historické události, které se v Evropě v období mezi pádem Římské říše a vznikem centralizovaných feudálních států odehrály.
Původní institut fideikomis byl používán v antickém Římě již v 5. století př.n.l. a jeho latinský název fideicommissum (od fidei committo, tedy „důvěře svěřuji“) sám napovídá, že šlo zpočátku o neformální nástroj, kterým zůstavitel s důvěrou svěřil svému dědici svůj majetek nebo jeho část s tím, aby tento svěřený majetek po splnění určitých podmínek nebo v určitém čase předal třetí osobě. Tento instrument umožňoval převod majetku zcela podle vůle zůstavitele a to i na osoby, které nebyly způsobilé dědit podle ius civile. Zůstavitel byl však plně závislý na tom, zda dědic důvěru v něj svěřenou naplní. Císař Augustus později zavedl určitou vymahatelnost vůle zakladatele fideikomisu cestou konzula, jehož později nahradil prétor, a tím se jeho užití dále rozšířilo. Vývoj římského fideikomisu byl završen v 6. století n. l., kdy východořímský císař Justinián zahrnul fideikomis do Corpus Iuris Civilis a tím se tento institut stal součástí civilního práva a byl plně vymahatelný běžnými postupy, ale současně si uchoval své hlavní výhody, tedy jednoduchost zřízení a pružnost použití.
Justiniánova úprava fideikomisu, fideikomisární substituce a z ní vycházející rodinný fideikomis se poté ve středověku stává základem pro úpravu majetkových poměrů zejména šlechtických rodin v různých evropských zemích a umožňovala jim udržení jejich rodového majetku v celistvosti při předávání následujícím generacím. Od římského fideikomisu odvozený španělský majorát už v 11. století vznikal v Kastilii a později se rozšířil do většiny zemí kontinentální Evropy a znalost římského práva se zejména působením církve a jejích institucí už ve středověku dostala i do anglosaského prostředí.
Po dobytí Anglie Normany a po vytvoření základů moderního anglického státu a obecného práva common law tam došlo díky vlivu kanonického práva, římskoprávních zásad a církve ke vzniku a rozšíření institutu trust a jeho předchůdce use. Na základě stanoviska Francise Bacona, že instituty use a trust navazovaly na principy římského fideikomisu a byly rovněž zpočátku postaveny pouze na důvěře (neboli anglicky trust) a analogicky se svým římským předchůdcem rovněž nebyly součástí obecného práva, ale jejich vymahatelnost byla až později králem svěřena Lordu kancléři a právu ekvity.
V českých zemích tento institut našel místní právní zázemí pro řešení mezigeneračních převodů majetku u institutu nedílu, ale byl plně vytvořen až při položení právního základu institutu českého svěřenství v roce 1498 na bázi smluvního rodinného statutu šlechty. Vzorem k tomu byl první rodinný statut rodu Rožmberků z roku 1493, který byl inspirován obdobnými úpravami panovnických rodů té doby s prvky fideikomisu. Institut českého svěřenství sice vycházel ze smluvního základu, ale nejen podle jména, nýbrž i podle obsahu, vykazoval obecné znaky fideikomisu. Se souhlasem panovníka byl zapisován do zemských desk a poskytl české šlechtě dlouho hledané řešení, které umožnilo zachování „lesku jejich rodu“. V průběhu 17. století došlo v českých zemích za jednoznačné podpory nastupujících absolutistických panovníků k přijetí a rychlému rozšíření u nás nové formy svěřenství, a to rodinného fideikomisu ve formě španělského majorátu.
I tato úprava rodinného fideikomisu vycházela z Justiniánovy úpravy římského fideikomisu. Nově v něm bylo zavedeno pevně stanovené nástupnictví podle pravidla primogenitury, které uděloval panovník jako privilegium, a to pouze pro šlechtické rodiny, k trvalému udržení nezcizitelnosti jejich majetku. Rovněž institut fideikomisu zakotvený v městském právu z roku 1579 pro osoby, které nebyly šlechtického původu, byl přímo rodinným fideikomisem podle císaře Justiniána včetně časového omezení na čtyři generace.
Rodinný fideikomis šlechty byl v našich zemích již od poloviny 17. století velmi široce používán a později v roce 1811 byl podrobně upraven ve Všeobecném občanském zákoníku. AGBG prakticky převzal už dlouhodobě používanou úpravu rodinného fideikomisu šlechty Philipa Knipschildta a Koldínovu úpravu fideikomisární substituce a modernizoval je na podmínky 19. století.
V oblasti rodinného fideikomisu bylo největší novinkou zavedení principu děleného vlastnictví. AGBG totiž rozdělil vlastnictví fideikomisního jmění na vlastnictví vrchní, které náleželo čekatelům a na vlastnictví užitkové, které náleželo držiteli fideikomisu. Pro nástupnictví ve fideikomisu ukotvil tři systémy – vedle primogenitury i majorát a seniorát. Dále umožnil zadlužení fideikomisního jmění až do jedné třetiny a též upravil dohled soudu nad rodinnými fideikomisy.
Po založení Československé republiky přešla úprava rodinných svěřenství a fideikomisární substituce do nového československého právního řádu recepcí u nás dříve platného práva, ale již v roce 1924 došlo ke zrušení rodinných fideikomisů zákonem č. 179/1924 Sb.z. a n. zejména z důvodů realizace pozemkové reformy a zrušení šlechtictví.
Fideikomisární substituce však i poté zůstala v platnosti a byla používána až do jejího zrušení v roce 1964 dosud platným občanským zákoníkem, i když její dopady zejména při aplikaci restitučního zákona se projevují až do současné doby. Tedy přestože byl fideikomis v posledním století v několika postupných krocích rušen, zcela zrušit se ho nepodařilo. A to ani nelze už kvůli samotné podstatě tohoto institutu, který vznikl a často stál mimo systém civilního práva a byl založen pouze důvěře mezi účastníky.
Přestože v českých zemích bylo od roku 1924 používání různých podob římského fideikomisu postupně omezováno, v jiných zemích kontinentální Evropy a zejména v Anglo-americké oblasti jsou ve formě trustu používány dodnes.
Institut fideikomis, vytvořený v antickém Římě, po téměř tisíci letech aktivního používání přežil i po pádu Římské říše a jeho principy v podrobné úpravě císaře Justiniána jsou přítomny v jeho pozdějších úpravách a odvozeninách až do naší doby. Fideikomis od svého vzniku v římském dědickém právu našel postupně i další oblasti využití a principy fideikomisu dávají širší možnosti při správě a převodech majetku a zajištění jeho nezcizitelnosti. Proto instituty tohoto typu nalézají své uplatnění i v dnešní moderní době a i v našich podmínkách se nyní počítá s jejich zavedením v podobě svěřenského fondu dle návrhu nového Občanského zákoníku.
Je zřejmé, že studium vzniku a historického vývoje institutu fideikomis poskytuje nejen základní právně historické informace, ale zároveň ukazuje mnohé užitečné zkušenosti a často i nečekané souvislosti a dopady jeho používání. V dnešní době není už sice úplně pravda, že všechny cesty vedou do Říma, ale stále platí, že systém římského práva je jedním z nejvýznamnějších odkazů Římské říše a její jedinečné kultury a vzdělanosti, který ovlivnil další vývoj západní civilizace a jeho studium je i pro dnešní právníky užitečné, neboť jeho stopa přetrvávaná až do současnosti.
Přestože byl institut fideikomisu v českých zemích po mnoho staletí hojně využíván, posledních několik generací našich právníků se s tímto pojmem již v praktickém životě téměř nesetkalo, jelikož rodinné fideikomisy byly u nás zrušeny zákonem v roce 1924. Fideikomis je však stále v různých podobách používán v jiných vyspělých zemích a i u nás se po více než osmdesáti letech fideikomis v modernizované podobě svěřenského fondu může do právního řádu opět vrátit, neboť jeho znovuzavedení je součástí návrhu nového Občanského zákoníku.
Pokud chceme institutu fideikomis lépe porozumět, nestačí studovat jen jeho dnešní podoby, ale je třeba navázat na historickou znalost, která se s ním pojí, jelikož to pro nás může být nejen zajímavá exkurze do minulosti, ale možná i důležité poznání do budoucnosti.
Použitá literatura: Bednaříková, Barbora. Římský fideikomis a jeho vliv na historický vývoj svěřenství. (Rigorózní práce) Plzeň: ZČU, 2011. 148s.
